Historie školy

Vždyť trocha historie nikoho nezabije

Z písemných pramenů je známo, že v předhusitském období byly farní školy zřizovány zpravidla v městech a městečkách. Po třicetileté válce, pokud to ovšem hospodářské poměry dovolovaly, byly zřizovány školy i při venkovských farách. Za císařovny Marie Terezie (1740 – 1780) byla sice přikázána povinná školní docházka, ale velmi dlouho se ještě nedodržovala. Podle tereziánského školního řádu bylo třeba děti naučit tzv. triviu, tj. čtení, psaní a počítání. Výuka byla povinná od 6 do 12 let. Vyšší návštěvnost škol bývala v zimních měsících, od jara až do podzimu se na zemědělských usedlostech počítalo s prací dětí. Vyšší vzdělání bylo možné získat ve městech, kde byly zřizovány hlavní školy. Na rozdíl od učitelů těchto škol se od venkovských učitelů až do poloviny 19. století nepožadovalo mimořádné vzdělání. Učitelé zpravidla vykonávali při kostele funkci kantora a varhaníka.

První zmínky o škole v Líšnici

V Líšnici existovala škola již v době předtereziánské. Je velmi pravděpodobné, že po obnovení místní duchovní správy v r. 1696 byla zřízena funkce stálého kantora (regenschori), který kromě řízení kostelního kůru zastával i funkci učitele. V r. 1716 je v líšnické matrice uvedeno, že kantorem nově narozených dvojčat z Líšnice je Jan Zitter „Kantor lissnicensis“. Při křtu Matěje, syna Václava Boháče z Klínce a jeho manželky Doroty, dcery Jana Zittetra, je dne 21. ledna 1736 řečeno, že otec Doroty již nežije. V následujícím roce je u Doroty zdůrazněno, že je rozená Zitterová a že její otec je již řadu let mrtev. Zdá se, že zemřel již dávno předtím, protože v r. 1729 vystupuje v matrice jako křestní kantor učitel Vavřinec Zajíček. Ten je v dalším matričním zápisu z 23. dubna 1739 při příležitosti narození dítěte označen jako svobodný voják (milec liber). Zdá se tedy, že nebyl poddaným vrchnosti a jeho vztah k rodině Zitterově byl zřejmě dobrý, neboť v r. 1742 je kmotrou Kateřiny Boháčové Zajíčkova manželka Dorota. Zajíček zemřel v r. 1745. Tehdy v matrice zemřelých je o něm napsáno, že byl „člověk příkladný, učitel dovedný a dobrý, který mluvil i psal hbitě latinsky. Zřejmě jeho potomek Matěj Zajíček se přiženil v r. 1762 ke vdově na Roubalovský grunt v Klínci (č.16). Krátce v Líšnici pobyl kantor Václav Prunhofer, který je zmíněn spolu s manželkou Annou v r. 1747, podobně jako i po dvou letech jeho nástupce Jan Novák. Z konce vlády císařovna Marie Terezie (z r. 1777) se z pozemkové knihy zbraslavského kláštera dovídáme, že Dorota, dcera líšnického poddaného France Šťastného, zdědila na obci domek č. 29. Provdala se za líšnického kantora Petra Malého. I když domek nebyl prostorný, můžeme předpokládat, že se v něm vyučovalo.


Líšnická škola v době zavední povinné školní docházky

Za vlády císaře Josefa II. (1780 – 1790) se vyučovalo v Líšnici ve staré škole v č. 24. Výchovu dětí měl tehdy na starosti kantor Petr Bayer. Po Bayerovi vyučovali Kraus a Teš. Velké zásluhy má učitel František Suk (1813 – 1853), za něhož byla postavena dnešní škola (č.58) na farním pozemku. Dětí však stále přibývalo, takže bylo nutné zavést střídavé vyučování. V r. 1828 bylo napočítáno 118 žáků, kteří se střídali v dopoledním a odpoledním vyučování. Suk měl k ruce podučitele, který více méně pracoval za stravu. Plat řídícího i jeho pomocníka byl tak nízký, že si musel kantor přivydělávat při tzv. tříkrálové koledě. Po novoročním vykropení domu a zazpívání koledy dostával učitel od hospodářů peněžní příspěvek, o posvícení pohoštění. Místo sobotálesu, vybíraného jednou týdně, rolníci obdělávali učiteli přidělené políčko a sklizeň mu postupovali. Základní odměnu dostával učitel na základě osobně vyplněné fase, ve které zaznamenával počet školou povinných dětí i všechny mu poskytované příjmy. Fase byla předkládána státní účtárně k přehlédnutí a vypočtení odměn. Učitel Suk si často stěžoval, že jeho částka za varhanickou službu je postupována hrobníkovi za šlapání měchů. Tehdy Suk dostával sobotáles ve výši kolem 50 zlatých a dalších 10 zlatých a 45 krejcarů z počtu všech domů ve školním obvodě (Líšnice 63 domů, Klínec 45 domů, Řitka 42, Černolice 35 a Jíloviště 30 domů). Z koledy Sukovi plynulo 10 zlatých, z vrchnostenského důchodu 65 zlatých, za muzicírování 20 zlatých a s dalšími příjmy to činilo kolem 220 až 250 zlatých.

Až do r. 1838 chodily do líšnické školy děti z Bojova, po tomto roce přešly na nově zřízenou školu v Čísovicích. Přesto se však již za učitele Františka Suka jednalo o zřízení druhé třídy. Po řídícím učiteli V. Truhelkovi (1853 – 1861) byl v Líšnici ustanoven Eduard Kovařík za roční mzdu 292 zlatých. Řídil školu až do r. 1895 a mnohé se za něho změnilo. V r. 1860 bylo k vyučování přihlášeno 267 dětí a ukázalo se tedy nezbytným školu rozšířit. Po dobu výstavby bylo přeloženo vyučování do hospody u Křížů. Tak byla v l. 1863 – 1864 škola zvětšena na dvě třídy, zároveň bylo přiděleno druhé učitelské místo, které bylo systemizováno až v r. 1872. Na žádost místní školní rady zemská školní rada povolila v r. 1880 zřízení třetí třídy a zvýšení budovy školy o poschodí. V témže roce totiž počet dosáhl výše 325 dětí, ale třetí třída byla otevřena až v r. 1882 v hostinci u Křížů. Nástavba školy se tedy nerealizovala, neboť se katastrofální situace poněkud vylepšila tím, že děti z Jíloviště, tehdy přefařeného k Trnové, začaly navštěvovat tamní školu. Počet dětí poněkud poklesl i po výstavbě školy v Černolicích v r. 1885.

Škola na sklonku 19. století

Lze říci, že v l. 1865 – 1885 dostala líšnická škola takový charakter, jaký je blízký dnešní době. Dle fase státní účtárny z r. 1865 byl pevně určen plat řídícího učitele na 292 zlatých a podučitele na 147 zlatých. Kromě tohoto platu dostával řídící učitel od líšnické obce 2,5 korce žita (z Klínce mu plynulo 0,75 korce) jako odměnu za varhanickou službu a řízený kůr. Dále mohl užívat obecní pole na Korýtkách a od místního duchovního dostával navíc drobný příspěvek. Od r. 1864 pracovala místní školní rada, jejíž členy tvořili zástupci přiškolených vsí. Přesto, že byly vyškoleny vesnice Bojová, Jíloviště a Černolice, počet dětí za řídícího učitele Josefa Košťátka (1896 – 1899) se stále pohyboval kolem 240. Už z tohoto počtu je zřejmé, že prakticky nebylo možné striktně požadovat od rodičů pravidelnou školní docházku dětí. Tyto objektivní nedostatky se učitelé snažili nahradit mimoškolní prací s dětmi. A. Košťálek řídil ve škole dětské divadlo. Je též autorem obsáhlé historické části vlastivědné monografie Smíchovsko-Zbraslavsko, kterou vydali učitelé koncem 19. století. Mnoho záslužné práce pro Líšnici vykonal učitel A. Hořejší, který dal v r. 1877 podnět k založení Sboru dobrovolných hasičů a byl duší tohoto sboru v prvních letech jeho existence. Někdy v l. 1882 – 1883 vyučoval v Líšnici pražský rodák Oskar Fiala, velmi nadaný malíř a ilustrátor již zmíněné monografie Smíchovsko-Zbraslavsko, pro niž vypracoval asi 60 kreseb. O. Fiala je autorem mnoha obrazů z pražského okolí. Z okolí Líšnice jsou to např. obrazy Lesní partie v předjaří a v pozdním létě. Nádherně též vypracoval pamětní listinu, která byla vložena do makovice věže líšnického kostela po požáru v r. 1883.

20. století

V r. 1902 byl ke škole přistaven byt pro řídícího učitele. To již bylo za řídícího Bohumila Budíka (1899 – 1907), za něhož sice klesal počet dětí, ale stále ještě dosahoval 50-60 žáků ve třídě. Za řídícího učitele Josefa Brejchy (1907 – 1914) se mládež účastnila v jubilejním roce šedesátileté vlády císaře Františka Josefa vysazení 21 lip na návsi. Stromořadí bylo v dolní části obce uzavřeno lípou Svatopluka Čecha. Na líšnické škole ještě stále nebyla rodiči dodržována pravidelná školní docházka. Zejména starší děti byly uvolňovány k  domácím pracím. V pohnutých dobách první světové války řídil školu Karel Plaňanský (1915 – 1921), na jehož tělesné tresty si pamětníci ještě vzpomínají. Za první světové války byli někteří učitelé na frontě, učilo se každý druhý den a to bylo ještě mnoho vyučovací doby věnováno pletení vlněných výrobků na frontu apod. Brzy po vzniku republiky vystřídal Plaňanského Bohdan Bambus (1920 – 1923). Nová učitelská generace rozvinula v duchu Košťálově a Fialově osvětovou práci. Za řídícího učitele Jana Hladila (1923 – 1935) byla věnována pozornost divadlu a zdravotní výchově dětí. Stále ještě byla rozšířena mezi mládeží tuberkulóza, ale úmrtnost dětí zejména od třicátých let rychle klesala. Hradilovi nástupci Jindřich Janeček (1935 – 1936), Václav Chmelař (1936 – 1938) a Jaromír Tobola (1938 – 1972) se členy učitelského sboru dosahovali vysokých pedagogických úspěchů. Současná generace má v živé paměti, jak nenásilně spolu s učitelem Jaroslavem Novákem, Miladou Seidlovou a dalšími rozvíjeli schopnosti dětí, dobrý vztah k práci a jak za okupace podněcovali lásku k vlasti i ostatním slovanským národům. Po únorových událostech r. 1948 to učitelé po krátkém vydechnutí neměli lehké. Svědčí o tom mnohé formulace v pamětní školní kronice. V souvislosti se zavedením jednotné školské soustavy byly na počátku padesátých let žáci šestých až devátých tříd převedeni na ZDŠ v Mníšku pod Brdy. Z počátku byly poměry na mníšecké škole velmi stísněné, což bylo vyřešeno otevřením nové školy v r. 1956. Velkým zlomem v historii líšnické školy je rok 1960, kdy z iniciativy klíneckých občanů byla zbudována dvoutřídní škola v Klínci. Líšnická škola tak ztratila polovinu svých žáků a jen díky obezřetnosti tehdejšího vedení školy i obce se podařilo školu v Líšnici zachovat.

Škola po roce 1989

Po určitém útlumu veřejné činnosti školy v sedmdesátých letech škola opět rozvinula po roce 1989 veřejnou kulturní činnost pod vedením paní ředitelky Mgr. Jany Čihákové. Ta je duchovní matkou tradičních a slavných vánočních koncertů, poprvé ve škole zkusila projektové vyučování, založila žákovský parlament, zřídila školní družinu a zájmové kroužky pro děti, otevřela školu obci a zpracovala historii školy. Mgr. Jana Čiháková působila na naší škole čtrnáct let od roku 1990 do roku 2004 a stopy její usilovné práce jsou ve škole vidět dodnes. Transformace školy pod jejím vedením znamenala modernizaci vzdělávacích metod a nastolení důvěrných mezilidských vztahů mezi dětmi, rodiči a vyučujícími. Tohoto trendu se škola snažila držet i za éry paní ředitelky Aleny Heckelové, která přišla po ní, a snaží se jí držet dodnes.